Permanentní pocit únavy mě vůbec neopouštěl. A jako by paralyzoval můj mozek. Přestal jsem vnímat vnitřní biologické hodiny a čas se začal dělit na příjemný (čas jídla a pití), čas nepříjemný (přednášky, zkouškové), čas nezbytný k dobití, ale jinak zbytečný (spánek). Každou infekční chorobu jsem chytil na koleji mezi prvními. Ohromně „zábavný“ byl opakovaný zánět spojivek a močové trubice, na které jsem pokaždé u doktora vyfasoval antibiotika. Asi nemusím zmiňovat, že po nějaké době už vůbec nezabírala, zato mi pokaždé úspěšně pobila střevní mikroflóru a já hltal probiotika po hrstech. Já naivka jsem myslel, že konec studia bude znamenat zároveň konec mého fyzického utrpení. Ani náhodou.  Zařazení do pracovního procesu mi spásu nepřineslo. Pozice stavbyvedoucího polechtala mé ego, ale znamenala zodpovědnost. Rovná se stres. Kopec stresu. Hora stresu. Ten člověka tak zaměstná, že zdravotní problémy se mu jeví jako malicherné.

A aby se z toho nezbláznil, průběžně se odměňuje chutným jídlem. Nejlépe smažákem s kopcem tatarky a horou hranolek, korunováno dvěma třemi tatrankami. Dodržuje pravidelný pitný režim –  litr alkoholických nápojů denně. Pohyb se zkondenzoval do chaotického pobíhání po stavbách a myšlenky na to, kdy bude nějaký problém tak velký, že mě konečně zavřou a já budu odpočívat v pokoji. Váha rekordně stoupala, zato do titulu docent jsem se nevešel. Neshody s ředitelem – který rozuměl všemu, všude byl, všechno znal – mě donutily změnit řemeslo. Stal se ze mě projektant. V kanceláři jsem spokojeně atrofoval a kynul při pravidelné stravě a nulovém pohybu. Pracovní stres jsem zajídal čokoládou a oplatky.